Osvobodili Plzeň. Jak dnes žijí američtí veteráni?

V roce 1945 osvobozovali Plzeň, teď je jim kolem pětadevadesáti. Bydlí na americkém venkově. Řídí Lincolna i traktor. A připravují ty nejlepší snídaně na světě.

Severní Karolína

Sedím u kuchyňského stolu, před sebou sklenici vody s nezbytným ledem. Led si tady dává do pití každý.

I když je začátek září, venku je vedro. Slunce je sice schované za tenkou vrstvou mraků, ale i tak uvolňuje voňavou pryskyřici z všudypřítomných borovic. Borovice tady mají dlouhé sytě zelené jehlice, jsou huňatější než v Česku a nechávají pod sebou měkkou podestýlku zhnědlého jehličí. Sem tam se pod nimi válí velká šiška.

Foto: Jana Poncarová

Ta kuchyně, ve které sedím, je v jednom domě v severokarolínském venkově nedaleko Pinehurstu. A víc než aroma borovic mě právě zajímá vůně typických pancakes, které na pánvi otáčí Earl Ingram.

„Pomůžu s přípravou. Je mi hloupé tady takhle sedět.“

„Jen seď. Něco mi povídej. Snídaně vždycky byla moje parketa,“ uklidňuje mě.

Polknu hlt ledové vody. A rozplývám se nad krásou koní, kteří se prohánějí v protější ohradě. Všechno jsou to zachráněné koně. Nepatří Earlovi, ale protože ohrada zela prázdnotou, přenechal ji pár mil vzdálené sousedce, která vedle koní zachraňuje také psy.

Foto: Jana Poncarová

„Zrovna přijíždí,“ říkám a dívám se, jak z auta vybíhají dva malí oříšci. Lítají po dlouhém pozemku, jako by tady byli doma.

Dovedu si představit, že ve stejném momentě se u stájí, které jsou schované mezi borovicemi, líně protahuje velký černý kocour. Říkají mu Black Jack. A je to nalezenec. „Nesnesl se s ostatními kočkami, co má horse lady doma, tak zůstal tady,“ vysvětluje Earl.

Je neděle. K pancakes smaží ještě plátky slaniny. Dává si záležet. Je upečená dokřupava. Přes košili a kalhoty si přetáhl zástěru, na které je modře napsáno Grandfather – pod nápisem je obrázek postaršího medvěda se svou početnou rodinou.

Početnou rodinu má i Earl. Před pár dny oslavil pětadevadesáté narozeniny. Tak dvacet let bych mu ubrala.

K snídani se připojuje můj muž a také fotograf George Janeček. Teď už smíme pomáhat. Na stůl pokládáme ohřátý javorový sirup, hrnky s kouřící kávou, misky s nakrájeným ovocem a tři sklenky domácího džemu, i když Earla ujišťujeme, že vážně stačí jen jedna.

A potom společně dlouho snídáme. Dáváme si opravdu načas.

„Nalij si na ty pancakes pořádnou porci sirupu, neostýchej se,“ říká perfektní češtinou George Janeček mému muži.

Asi dva dny po našem příjezdu zavolal Earlovi.

„Jedu z Floridy. Žene se sem hurikán. Zaparkoval bych karavan u tebe. Jenže teď nevím, kde jsem,“ znělo ze sluchátka.

„Georgi, to zvládneš. Někde zastav a zeptej se, kde jsi. Potom mi zavolej.“

Za moment znovu zvonil telefon. Earl přimhouřil oči a do detailů popsal cestu.

„Do dvou hodin tady je. Až přijede, já na chvíli odejdu a vy na něj mluvte česky,“ řekl nám spiklenecky.

George Janeček je synem československého diplomata, který se na konci války zamiloval do Evženie, mladé vdovy po majiteli plzeňského hotelu Continental. Původně měl diplomat Janeček jen doručit zásnubní prsten, který Evženii posílal americký generál Hinds. Ten byl v hotelu, který se stal hlavním sídlem velitelů americké armády v květnu 1945, ubytovaný. Jenže diplomat se do mladé ženy také zamiloval. Po měsíci se vzali a odešli společně do Spojených států. V exilu se jim narodily tři děti, jedním z nich je George Janeček.

Posloucháme ten příběh s vědomím, že v čele stolu sedí jeden z těch, kteří Plzeň v květnu 1945 osvobozovali. Je to jako časová smyčka.

Earl Ingram přišel do Plzně jako velitel 2. čety roty L, 38. pěšího pluku, 2. pěší divize, která má ve znaku hlavu Indiána. „V Plzni nás přivítali ti nejvděčnější a nejradostnější lidé, jaké jsem kdy viděl. Projevovali nám vděk, nabízeli nám koupel, postel a čisté oblečení. Zvali nás domů, ženy nám praly a žehlily uniformy, abychom se znovu cítili jako lidé,“ říká.

Earl Ingram opustil armádu v hodnosti plukovníka. Sloužil v Koreji i ve Vietnamu. O tom ale nemluví. Byl umístěný také v Německu a v Thajsku. Několik let žil v Saudské Arábii. Má syna a dvě dcery. Jeho vnuci slouží v armádě.

 „Vzala bych na procházku Schatzie,“ říkám, když sklízím ze stolu.

„Víš, kde je vodítko?“

Přikyvuju.

Schatzie odpočívá ve stínu borovic ve svém velkém výběhu. Je poslední ze tří psů, které si Earlova žena před lety přivezla z útulku.

„Jeli jsme pro jednoho, přivezli jsme tři,“ říká s úsměvem Earl a v jeden moment mu přes obličej přelétne letmý stín. Vzpomínka na manželku, s níž se oženil ještě před tím, než odešel bojovat do Evropy. Bylo jim devatenáct.

Až poslední den nás vezme do sklepa. Postáváme na měkkém koberci a obdivujeme dva masivní psací stoly. Na nich podepisoval rozkazy.

„Snad každý by měl alespoň něco z toho vystaveného v obýváku,“ říká můj muž. A myslí tím třeba fotografii s thajským králem s věnováním. Nebo ocenění za hrdinství v boji.

„Jsem už takový,“ krčí Earl rameny.

Druhý den nasedáme do bílého Lincolnu. Připojuje se k nám Earlova dcera Judy. Všichni míříme na letiště. My letíme do Oregonu, oni na padesátileté výročí sňatku Earlova syna. Je mu přes sedmdesát.

Oregon

„Vítejte v domě na kopci. A dobře se vyspěte. Uvidíme se ráno.“

Po přeletu na druhou stranu USA nás uvítá čtvrtka popsaná fixem. Marion s Vivian spí ve své ložnici a my se máme na to velké setkání také vyspat. Jsme unavení. Letadlo se zpozdilo.

Ráno postáváme v proskleném obýváku. Za posledních šest let se tady nic nezměnilo. Výhled na pole, na němž rostou bobule, je přesně takový, jaký si ho pamatujeme. Hned vedle vyrůstají ještě malé vánoční stromečky. A potom se rozprostírá skutečný les, ve kterém během svého pobytu potkáme jeleny a na cestě objevíme docela čerstvý trus černého medvěda.

Foto: Jana Poncarová

„Když ráno vstaneme, prvně se díváme z okna. Nikdy nevíš, co uvidíš. Kojoty, jeleny, divoké husy!“ směje se Marion, když se přivítáme.

Sedíme u snídaně. Na stole je káva, müsli, ovoce a místní med.

Mariona jsem poznala asi před deseti lety. Po besedě s americkými veterány v Plzni jsem ho požádala o autogram. Vtiskl mi do ruky vizitku.

A od té doby si píšeme, voláme si přes Skype, vídáme se v Plzni nebo v Oregonu. Ve svých sedmdesáti letech se pustil do stavby domu na kopci, říká mu „house on the hill“. Z kuchyňského okna je vidět špička Mount Hood, oregonského symbolu.

Na druhé straně se rozkládají pole. Hned za nimi bydlí Marionův syn. Také Marion má tři děti. Starší dcera žije na Aljašce, nejmladší ve Spriengfieldu, který je prý opravdový Spriengfield ze Simpsonů.

Na stěně v obýváku visí dvě fotky.

Na jedné je mladý Marion Kirkham v letecké uniformě. Na druhé mladý muž, který se mu velmi podobá. Také v letecké uniformě. Virgil Kirkham létal s legendárním P-47 Thunderbolt a 30. dubna 1945 byl sestřelen u Trhanova nedaleko Domažlic. Na svou poslední, v pořadí osmdesátou druhou, misi se přihlásil dobrovolně. Místní ho nejdříve pohřbili na místě neštěstí, až později byly jeho ostatky převezeny na americký vojenský hřbitov do francouzského Saint-Avoldu. O pomníček, který zde byl hned po válce vystaven, se během komunistického režimu starala paní Zdeňka Sládková. Na konci války jí bylo čtrnáct let. S Marionem jsou dodnes v kontaktu.

„Co uděláme po snídani?“ ptá se Marion.

„Neměli byste si trochu odpočinout?“ namítám. Přece jen, bylo mu 95 let.

Jeho druhá žena je o deset let mladší než on. Znovu se oženil v 89 letech. Vivian je usměvavá, pořád si prozpěvuje. Hlavně, když doplňuje cukrovou vodu kolibříkům.

Nakonec skončíme u obhlídky domu. V garáži nám Marion předvede svou novou pýchu; traktor, se kterým dokáže zaparkovat na milimetry přesně.

Foto: Jana Poncarová

„Teď pojďte do sklepa, ukážu vám rakev.“

„Cože?“ vytřeštíme oči.

„Nechal jsem si udělat rakev. Porazili jsme jeden krásný strom, a to dřevo bylo tak nádherné. Jeden můj kamarád mi řekl – z toho by byla parádní rakev. Tak jsem ji nechal udělat. Chvíli jsme ji měli v obýváku a používali ji jako konferenční stolek.“

Dřevo má vážně krásnou kresbu.

„Odpoledne zajedeme k Davidu Childsovi,“ navrhuje, když stoupáme ze sklepa do bytu.

„To je úžasné, že ještě žije. Bála jsem se zeptat!“

Marion se jen zasměje. „Se svou ženou slaví pětasedmdesátileté výročí svatby. Umíš si to představit?“

Kroutím hlavou.

Vybavuju si usměvavou tvář pilota, který byl sestřelený nad Německem a málem uhořel. Zbytek války strávil jako válečný zajatec. Doma na něho čekala krásná Peggy. Oba píšou knihy. A v obýváku jim visí purpurové srdce.

Autor: Jana Poncarová

Osvobodili Plzeň. Jak dnes žijí američtí veteráni?
Snadné financování nemovitostí v zahraničí